Tenhle rok ten podzimní pocit přišel nějk brzo. Vlastně skoro každou druhou svatbu jsem ho trochu měla. Víc děště než slunce jsem v létě při focení zažila a cesta na svatbu při stírání stěračů mi přišla úplně normální. Taky jsem poprvé za ty roky prožila úplně první svatbu, kdy nepřestalo pršet ani na pět minut. Byla to svatba Káji a Pepy. Jenže víte co? Všem to bylo úplně jedno. Včetně mě. Všechny ty upřímný úsměvy všech kolem nikoho nenechaly ani na chvíli přemýšlet o tom “ že se to počasí fakt nepovedlo “ a mně se zase připomnělo, jak důležitý je, koho kolem sebe na svatbě máte. Protože pokud jste obklopení samýma skvělýma lidma, nic Vás nerozhází. Ani zima ani déšt’ ani mokrý boty. Díky za tuhle připomínku a za ten nejkrásnější upršenej den.
