Když jsem před pár lety začínala fotit myslím, že jsem absolutně netušila, že s prvním zmáčknutím spouště jsem si otevřela naprosto nový svět a jak moc se ten můj život promění, kam mě ten vesmír zavane a jak moc mi to koukaní přes hledáček otevře oči i srdce. Myslím, že to jak jsem vděčná, že můžu dělat to co dělám, opakuju pořád dokola. Mám ale pocit, že děkovat za věci, který se Vám dějou a jste díky nim štastný tak, že máte občas pocit, že se Vám to srdce radostí snad rozskočí, je potřeba a je to tak správný...Pokaždý, když si říkám, že už nic nemůže být lepší a nic mě už nemůže překvapit, mně vesmír ukáže, jak moc se pletu a kolik těch cest a kouzelných " náhod" je stále kolem k mání...A tak ke mně po jedné takové cestě přišly Adélka a Lenka, dvě naprosto kouzelný bytosti. Jejich přátelé, kteří stejně jako Adélka mají ten svět okolo sice zahalený do ticha, ale všichni do jednoho po něm chodí se srdcem na dlani a těma nejupřímnějšíma úsměvama, který jsem kdy od někoho dostala. A díky takovýmhle dnům, jako byl ten prožitý s nima, takovým lidem, které jsem tam poznala, takovýmhle vyjímečným příběhům, které mám možnost vyslechnout, já budu vděčná do konce života a budu děkovat třeba milionkrát za den. DĚKUJU!
